Odjakživa lidé putovali. Souší, po moři, vzduchem. Poznávali svět. Pohyb patří k životu a také k odpočinku. Prázdninová putování nás učí vnímat, pozorovat, srovnávat. Obohacují nedílnou součást naší osobnosti…
Jaké bude naše letošní putování? Do jaké míry nás uvede do síně divů světa? Domnívám se, že v tomto případě nezáleží ani tolik na míře exotiky, ani na počtu kilometrů, vzdálenostech. Ale záleží na naší vnímavosti a citlivosti k odvěké touze člověka jít světem , lidmi a souvislostmi. Jít a dívat se kolem.
Vysednout ze svého dopravního prostředku a po svých se vydat dál, celým svým tělem i duší. Po čase zjistíme, že ztrácíme nejen nadbytečná kila, ale i zbytečné starosti. Oči zachytí pole v květu, suchý list, sluncem rozzářenou krajinu, nebo potok žijící deštěm.
Putování přináší dary, které stářím vstupují do vzpomínek. Putování vytváří filmový pás a na něm film vždy jedinečný tím, kam a ke komu své kroky směřujeme. Co nás vzápětí obohatí, zaujme a přivede k zamyšlení.