Českobratrská církev evangelická

Odjakživa lidé putovali. Souší, po moři, vzduchem. Poznávali svět. Pohyb patří k životu a také k odpočinku. Prázdninová putování nás učí vnímat, pozorovat, srovnávat. Obohacují nedílnou součást naší osobnosti…

Jaké bude naše letošní putování? Do jaké míry nás uvede do síně divů světa? Domnívám se, že v tomto případě nezáleží ani tolik na míře exotiky, ani na počtu kilometrů, vzdálenostech. Ale záleží na naší vnímavosti a citlivosti k odvěké touze člověka jít světem , lidmi a souvislostmi. Jít a dívat se kolem.

Vysednout ze svého dopravního prostředku a po svých se vydat dál, celým svým tělem i duší. Po čase zjistíme, že ztrácíme nejen nadbytečná kila, ale i zbytečné starosti. Oči zachytí pole v květu, suchý list, sluncem rozzářenou krajinu, nebo potok žijící deštěm.

Putování přináší dary, které stářím vstupují do vzpomínek. Putování vytváří filmový pás a na něm film vždy jedinečný tím, kam a ke komu své kroky směřujeme. Co nás vzápětí obohatí, zaujme a přivede k zamyšlení.

Svátky nás chtějí občerstvit. Poskytují čas k odpočinku, k zastavení. Smíme si uvědomit, co sebou nesou a vystoupit z rozjetého vlaku povinností pracovního dne. Takový byl a je jejich smysl obecně. Moudrost lidská je odpradávna v kalendáři měla a ctila. Protože mají svá poselství.

Květen nám už mnoho let nabízí své svátky. Prošly proměnou, časem a událostmi doby. Mají však jeden společný motiv. Touhu člověka pracovat, bránit se zlu a dotáhnout tuto snahu do vítězného konce. Tato životodárná touha je podpořená prací, bolestí a obětí. Stojí za to se nad ní zamyslet. Věnovat jí svůj čas. Ani ne demonstrativně, i když se to nevylučuje, ale především uvnitř sama sebe, doma či s přáteli. Chrání nás před utkvělou představou, že mít je více než být. K tomu „být“ patří sváteční zastavení a vzpomínka na ty, díky nimž žijeme, na ty, kteří nám připomínají, že práce člověka má svou důstojnost. Své pevné místo v životě. Řečeno slovy T.G.Masaryka: „Nežiji abych pracoval, ale pracuji abych žil.“

Smyslem svátků v květu je mimo jiné nezapomenout, přemýšlet v souvislostech a odezírat z jejich „úst“. Číst v událostech, které nám zanechaly, číst příběhy lidských osudů s nimi spojených. Vnímat jejich životní moudrost, a sílu. A jak? Třeba s kytičkou v ruce ve dveřích domu své mámy, protože i ona slaví v květnu svůj svátek.

M.Vavrečka